Před popravou

 

   A slunce právě vyšlo.Dokonce i pro mě. Sluneční paprsky procházejí zamřížovaným oknem se marně snaží zahřát mé zmučené tělo schoulené v koutě špinavé vězeňské cely. Už ani nejsem schopena zvednouti se ze země. Jak dlouho tady již jsem? Lunu, nebo i déle? Již dávno jsem přestala počítati čas, jenž tu jakoby se ani nenacházel. Ještě před časem jsem dostávala denně bídnou stravu a vodu. To asi ještě věřili, že ze mě něco dostanou, ale najednou přestali. Byla bych už dávno umřela hlady nebýt mého bratra Erlanda, který se každou noc tiše vplížil ke mě do věznice a donesl mi aspoň nějaké jídlo. Každou noc riskoval svůj život, jen proto, aby uchránil ten můj. Vždyť určitě ví, že vloupání do vězení se trestá v tom nejlepším provazem a v horším .. . Posledních tucet nocí se ukázal jen dvakrát, protože stráže jsou po pokusu o útěk jednoho z vězňů opatrnější než kdykoliv před tím. Utíkat. To už bych nedokázala. Sebrala jsem všechny síly a otočila jsem obličej k oknu. Paprsky pohladily moji tvář a hned mi bylo krásněji. Stejně krásně jako ten den, když mě zatkli. To ležela jsem na louce v trávě a pozorovala modré nebe bez jediného obláčku . Bylo tak modré jako ještě nikdy. Přežvykovala jsem stéblo sladké trávy a bylo mi přenádherně. Brácha si máčel nohy v řece a něco na mě křičel. Když si to vybavím, vidím jak otvírá ústa, jak mu trne úsměv v obličeji, ale neslyším ho. Stejně jako jsem ho neslyšela ani před tím. Pak už si pamatuji jen něčí silné ruce, které mě zvedali a pak tupou ránu do hlavy. Probrala jsem se až tady. Domáhala jsem se vysvětlení, ale nikdo mi nic nepověděl. Jen pár slov jako vražda, dva mrtví, kacířství a temná kouzla ale nic víc. Asi mě podezřívali, ale já jsem nic neudělala. Proč bratr nepřišel a nepověděl jim, že jsem nic neudělala? Vždyť jsem celý ten den byla s ním. To byla otázka, která se mi každou noc honila hlavou. Možná ho vydírali. Asi to byl nevyřešitelný případ a páni inkvizitoři chtěli pachatele. Nestala jsem se obětí justičního omylu, ale obětním beránkem. Kdo by se taky staral o cizačku s mými skutky. Šlápla jsem vedle a hned několikrát. Svědomí mě nikdy moc netrápilo, ale nejsem špatný člověk. Ne víc, než jiní. Kroky. Otevírám oči a vidím dvě ruce jak se ke mě vztahují. Zvedají mě na nohy a já okamžitě padám zpátky na zem. Tak je to, už se ani neudržím na nohách. Znovu mě zvedají, ale už mě nepouštějí. Odvádějí mě pryč. Ven! Provaz, smyčka nebo dokonce hranice?. Tak už přišel konec, poslední chvíle se neodvratitelně blíží. Kdybych alespoň věděla, že po smrti přijde to nebeské boží císařství Winmorské, tak jak tvrdí některá náboženství a proroctví. Pak bych se určitě nebála, možná bych se i těšila. Za pomoci těch dvou stoupám vzhůru. Znovu mě pouštějí, padám a zachytávám se katovi masky a v zápětí mu jí strhávám. To snad ne. Vždyť je to můj bratr Erland! Z hrůzou jsem se probudila. Ležela jsem schoulená v koutě své vězeňské cely. A slunce právě vycházelo…

-Sev-