Mirl, syn Kernulův

 

   Mirl se probral. Zaspal, a otec jej vyhubuje. Měl přichystat vše pro kázání. Teď to nestihne. A nebude moci studovat otcovi inkvizitorské knihy. Tak tak to vše stihl a už přicházel lidé. Zasnil se a vzpomínal na svého slavného strýce Kernula „Už mi bude sedmnáct let a pak mohu o sobě rozhodovat. Pak se přihlásím k inkvizici jako uchazeč. Budu slavným bojovníkem proti temnotě jako strýček a pomstím jej“ přísahal si. Zvony se rozezvučely. Hromadné bouchnutí zavírajících se modlitebních knížek, poslední rady inkvizitora třetí třídy jak se chovat při střetnutí s ďáblovými stoupenci. A pak už jen šoupání nohou a klatop dřeváku na schodech kapličky za městem, po kterých v tu chvíli dupalo několik desítek párů noh. Byl šesti den. Pro většinu lidí a jejich dětí den volna. Mirl ,inkvizitorův syn, však měl špatný den, ale když se pro něj odpoledne Lerni stavil, hned mu to zvedlo náladu. ,,Jdeš si zahrát okopávanou?" ,,Copak! Máš chuť zas prohrát?“ popichoval Mirl Lerniho. Ale stejně došel do stáje pro hadrový míč. Jáhr! A jedna klička za druhou na plácku pod šibeničákem. Stálé hlášky Mirla o výši skóre. ,,Pět nula." Nahrál Lernimu, ale ten do míče vztekle kopl a odešel. Mirl jej nechal jít, dobře věděl, že by s ním nebyla stejně žádná řeč. Běžel hledat ztracený míč, ale po něm nebylo ani památky. Docela ho to štvalo, protože to byl jediný pořádný míč, který měl. Dostal ho od své tety k narozeninám. Posadil se na schody do kapličky. Najednou mu bylo líto, že všichni jsou pryč, jen on tady v této díře musí zůstat, protože tu bydlí. Opřel se o zeď a zavřel oči. Ale Najednou se mu zdálo, že slyší kroky. Rozhlédl se. To klapání patřilo botám na nohou blížící se blonďaté dívenky s krásnýma modrýma očima. A co víc, ta dívka držela v rukou jeho míč. ,,Nevíš čí je?" ,,Můj" odpověděl a nesměle si ho vzal z jejích rukou. ,,Nevím jak bych ti mohl poděkovat." ,,To nic. Co si takhle zahrát?" zeptala se a hodila hlavou směrem k brance. ,,Proč ne. Jmenuji se Mirl." ,,Já ééhm třeba Jenni, těší mě." Mirl byl konečně ve svém živlu. Tohle bylo úplně něco jiného než hrát s Lernim. Jenni tu hru perfektně ovládala a téměř nikdy, když vykopla, neskončil míč mimo bránu. Tohle byl soupeř pro Mirla. Asi po půl hodině už byl fakt unavený a vyžádal si pauzu. Jenni pohlédla ke slunci. ,,Promiň Mirle, už musím jít, ale ještě si někdy zahrajeme, ne?" ,,Jasně, že jo." Přesně tohle se jí totiž chystal navrhnout. Chtěl se s ní ještě rozloučit, ale najednou tam Jenni nebyla. Mirl přemýšlel, jak to, že jí nepostřehl odejít. Pak nad tím, ale mávl rukou a šel domů, do malého domku za kaplí. Když odcházel druhý den z domu, našel na prahu dopis. Byl od Jenni. Zamířil do blízkého lesíka, tam se usadil na spadlý kmen lavičku a začal číst. Psala mu, že se zapomněli domluvit, kdy si zase zahrají, a že jestli by se mu to hodilo dnes v pět. Mirl čas měl, ale i kdyby ne, byl by si ho samozřejmě udělal. Hodiny se líně vlekly, jako by chtěly jejich setkání zabránit. Odpoledne Mirl prohraboval svůj nepříliš bohatý šatník, ve snaze najít něco slušivého. Nakonec mu, ale přišla jako nejvhodnější oděv cestovní souprava a černé kožené boty. Všechno laděné do šedé a černé barvy. Byli teprve tři hodiny a už byl oblečený. Seděl u stolu a pokukoval po slunečních hodinách. Chvíli si četl Kernulovy cestopisy, koukal z okna, poslouchal zpěv ptáků, ale na nic se nedokázal pořádně soustředit. Za chvíli pět. Vytřeštil oči na hodiny. Asi musel na chvíli zdřímnout nad knihou. Rychle se učesal, vytáhl z pod postele míč a už uháněl k šibeničnímu vrchu. Naštěstí tam Jenni ještě nebyla, protože považoval za nejhorší, kdyby na něj musela čekat. Objevila se přesně v pět. Smála se na něj už z dálky. ,,Sarraum. Dneska ti to sluší“. ,,Sarraum. Dík. Jenže si připadám jak hrobník.“ ,,To nemusíš. Mě se taky černá a šedá líbí.“ ,,To je fajn. Tak začni.“řekl Mirl a nahrál Jenni míč. Ještě, že ty louže od rána vyschly. Dokázal si představit jak by za chvíli oba dva vypadali. Najednou čas tak rychle utíkal, že si ani nevšimli, že už se začalo stmívat. Jenni vyhrála. Ne proto, že by jí Mirl snad vyhrát nechal. Byla prostě lepší. ,,Máš právo na odvetu.“Řekla Jenni, když jí Mirl blahopřál k vítězství. ,,Jo. Počítám s tím. Už musíš jít?“ ,,Ano. Skvěle jsem se bavila. Až budu mít čas, určitě se ozvu.“ ,,Tak Sarraum.“ ,,Sarraum.“ Odpověděla mu Jenni a poslala mu vzduchem pusu. Mirl jí jako chytil a strčil do kapsičky u košile. A najednou tam Jenni nebyla, stejně jako včera. Nelámal si s tím hlavu. Došel do pokoje, praštil sebou na postel. Usnul oblečený a probudil se až ráno. Byl sedmiden. Musel se připravit na večerní otcovo kázání. Činil tak se společně s Lernim, který se chtěl stát také slavným inkvizitorem jako třeba Kernul. Trochu ho zajímalo, proč není Lerni ani trochu zvědavý, kde včera byl, když se celý den neviděli, ale pak se tím přestal zabývat a plně se věnoval přípravám v kapličce. Jenni se za celý týden neozvala, což ho trochu rozesmutnilo. Už měl strach, že na něj zapomněla, ale v šestiden ráno se ozvalo zabušení a u dveří stála Jenni. Jenom se přišla zeptat jestli by si večer zase nezahráli. ,,Hodí se ti to v šest?“ ,,Hodí, ale proč tak pozdě?“ ,,Bohužel dřív nemůžu. Nevadí ti to?“ Zavrtěl hlavou a mile se na ní usmál. Mirl se oblékl přesně do toho samého jako posledně, až na bílou košili. Ale narozdíl od minula se šel projít po lese, aby náhodou zase neusnul. Na herní plácek šel už v pět aby se roztrénoval. Tentokrát ho Jenni nesměla porazit. Ta se objevila jako posledně přesně. Mirl si ani nevšiml odkud, nebo spíš, že vůbec přišla, tolik byl zabraný do přípravy. ,,Sarraum.“ ,,Sarraum.“ Řekl klidně, i když ho Jenni pořádně vyděsila, když na něj promluvila. ,,Copak. Snad sis nevzal do hlavy, že mě musíš porazit.“ Zasmála se. ,,Přesně tak. Dneska ti nedám šanci.“ Odpověděl jí se smíchem Mirl a okamžitě se dali do hry. Tentokrát to byl boj vyrovnanější než kdykoliv předtím a stav skóre byl stále nerozhodný třináct ku třinácti. Dali si pauzu. Nepovídali si. Byli rádi, že popadnou dech. Po pěti minutách už zase stáli proti sobě na hřišti a po dalších pěti minutách dal Mirl svůj vítězný jáhr. ,,Tohle by chtělo oslavit.“ Jenni přikývla. Byla tolik unavená, že se nezmohla ani na odpověď. Mirl zaběhl uklidit míč a potom šli do pekařství asi padesát sáhů od bran města Benergu. Oba dva si dali velký makový koláč a červené vínko. Skvěle se bavili. Vyprávěli si veselé historky, mluvili o inkvizici, ale taky hlavně o okopávané. Z pekařství odcházeli až po klekání. Byla už celkem tma a tak Mirl nabídl Jenni, že ji doprovodí domů, s čímž Jenni nadšeně souhlasila. Šli kolem kapličky, přes šibeničák, pak lesem. Tam si na chvíli sedli na vyvrácený kmen a hledali na obloze různá souhvězdí. Potom se zvedli a pokračovali v cestě. Šli ovocným sadem, ale všechno ovoce bylo ještě nezralé, některé stromy dokonce ještě kvetly. Mirl natrhal pro Jenni kytici nerozvitých tulipánů a Jenni jej za to dlouze políbila na tvář. Tím skončila ta příjemnější část cesty, protože pak museli jít chudou vesnicí. Šli dlouhou, temnou návsí. Po jejích stranách stály dřevěné domky. Sem tam ležely povalené sudy a odpadky, které dřív obsahovaly, se válely všude kolem. Zaslechli za sebou kroky. Otočili se, ale nikoho neviděli. Pak zaslechli strašný sípot. Znovu se otočili a uviděli, jak se za nimi žene otrhaný vesničan s rozbitou láhví od pálenky. Dali se do běhu. Za chvilku je začali bolet nohy, ale nezpomalili. A pak se to stalo. Snad Jenni zakopla o nějaký předmět ležící na zemi, snad zakopla o vlastní nohu, ale ať už to bylo jakkoliv, najednou ležela tváří otočená k zemi. Konečky jejích dlouhých, jemných blonďatých vlasů máčela voda z kaluže. Padl na ní stín. Jenni se otočila a strašně vykřikla: ,,Néééé!“ Mirl uslyšel její výkřik a okamžitě běžel zpět. Ten podivný vesničan se už k ní přiblížil. Mirl našel na zemi ležet nějakou hůl. Neváhal. Sebral ji a udeřil jí vidláka do hlavy. Ne tak silně, aby mu ji rozrazil, ale dost silně na to, aby si ten ubožák chvíli padl. Pomohl uplakané Jenni vstát ze země. Pohladil jí po mokrých vlasech, vzal jí za ruku a šli dál. Mirl nechápal kam jdou, protože nevěděl o žádných domech za vsí, kde by mohla Jenni bydlet, ale nechtěl se vyptávat. Byli oba unavení. Sedli si do trávy a dívali se na nebe. Obloha byla jako rozkvetlá louka, na které nekvetou květiny, ale hvězdy. A tomu všemu, celé té kráse vévodil prvý měsíc. Byl v úplňku a připomínal tvář starého poutníka. Zatímco se Mirl díval na noční oblohu, Jenni se dívala na něho. Mirl cítil, že se na něj dívá. Odvrátil pohled od oblohy a podíval se na ní. Jejich pohledy se setkali.Připadalo jim, že se na sebe dívají neskutečně dlouho. Začalo jim být chladno. Zvedli se ze země, protože tráva začala být mokrá, jak na ní padala rosa. Vzali se za ruce a šli dál. Nikdo nic neříkal, do té doby než se před nimi objevil starý vchod do opuštěných dolů. ,,Jdeme sem?“otázal se. ,,Chtěla jsem ti ještě něco ukázat.“ Odpověděla Jenni a tak krásně se na Mirla usmála, až mu přišlo úplně normální, že se pozdě v noci chystá vlézt do zavřeného opuštěného dolu. Byl už dlouho mimo provoz, takže se nemohlo stát, že by je tam někdo nachytal, ale přesto se mu sevřelo hrdlo. Nebyl to strach. Spíš předtucha, že se možná něco stane. Něco strašného, hrozivého a temného. Nejprve prolezli dírou ve ztrouchnivělém dřevěním hrazen a pak rychle přeběhli až k vchodu do dolu. Brána dolu byla zavřená, ale ne zamčená nebo přepásaná řetězem, jen přivřena. Jenni ji otevřela dokořán a když Mirl vešel, zase je zavřela. V celé štole byla tma. Nic nepomáhalo, že měsíc venku krásně zářil, protože před světlík byl zanesen. Jenni zapálila pochodeň a popadla Mirla za ruku a táhla ho po schodišti dolů. Prošli chodbbou kolem několika křižovatek. Na konci jedné odbočky byli otevřené dveře. A tam vběhla. Mirl pomalu a opatrně vešel za ní. Nelíbily se mu ty dveře uprostřed starých dolů, bylo to podivné. ,, Mám pro tebe skvělé překvapení." Řekla mu Jenni a přistoupila k němu a zavázala mu oči šátkem. Vypadal jako oběť únosu, jen s tím rozdílem, že neměl svázané nohy a ruce. Když mu po chvíli šátek sundala, zůstal koukat jako opařený. Celá místnost byla plná hořících svíček. Bylo jich tam snad tisíc, možná i víc. Ale to nebylo to hlavní. Uprostřed té nádhery stála rakev. Otevřená rakev. ,,Jenni. Co to má znamená?" Podíval se na ní. ,,Panebože. Co se to s tebou stalo," zařval hystericky, když jí uviděl. Její pomněnkové oči byly rudé jako krev, a na prstech najednou měla dlouhé, černé drápy. Chápal tu proměnu, jako syn inkvizitora znal pověsti o temných čarodějkách Začal couvat ke dveřím. Bál se otočit a dát se na útěk, aby po něm neskočila. Ale ona jej nechala couvat a ani se mu v ústupu nepokoušela zabránit. Najednou narazil zády na překážku. Otočil se a zjistil, že dveře jsou zavřené. Sáhl na kliku a začal s ní lomcovat. Zamčeno. Otočil se zpět do místnosti. Do místnosti plné svíček, do místnosti ve které stála rakev. Stála těsně před ním. Oči jí zářili. Chtěla jej pohladit po tváři, ale místo toho jej poškrábala svými nehty. Rozbrečela se a usedla na okraj rakve. Mirl z ní ztratil strach, když viděl jak pláče jako malé, bezbranné dítě. Vzal masivní svícen do ruky jako zbraň. Vzpomínaje na učení svého otce a strýce se rozhodl zničit čarodějku. Porazí ji a stane se slavným a přijmou jej do svaté inkvizice. Její pláč nebral konce. Zaváhal ,,Co je Jenni? Co se ti stalo čarodějko? Vzdáš se mi a před stoupíš před svatou inkvizici nebo tě mám zničit na místě“ . Setřela si slzy. ,,Já nejsem čarodějka, Mirle. Víš, když jsem se s tebou setkala, myslela jsem si, že bude možné tě přesvědčit a zachránit, ale teď jsem zjistila, že jsi příliš pokřiven učením inkvizice“. Znovu jí začali téct slzy, ale tentokrát nebyly průhledné jako křišťál, ale byli ohnivé a začali ji obklopovat plameny. Mirl udělal ochranné znamení proti zlu. Připravil se k obraně a se strachem se ještě zeptal: „,Co to děláš čarodějnice“. Začal se prohlížet, kde číhá nebezpečí. ,,Nic Mirle, už jsem ti říkala, že nejsem čarodějnice. Já jsem totiž ďábel.“ A v tu chvíli se změnila. Zděšeně na ní pohlédl. Nadále předním stála žena, ale byla nepozemsky krásná s ohnivými vlasy po pás a její uši špičaté jako jazyk plamene. A oči zelené plné jedu jak praví legendy o ďáblu z Ensberey. Mirlova odvaha se zhroutila. Upustil svícen. Uvědomil si, kdo proti němu stojí. ,,Já nechci, umřít!“ blekotal. Nechtěl zemřít tak mladý , vždyť ani … . Moc dobře věděl s kým má tu čest. S ďáblem, který dokázal porazit jeho strýce Kernula, jednoho z největších inkvizitorů této doby, a udělal z něj svého nemrtvého služebníka. Byl ztracen a tak zkusil prosit a smlouvat jako trhovec: „Řekni mi prosím, co mám udělat, abys mě nezabil já to udělám, přísahám.“ Zakroutila hlavou, znovu si otřela slzy a pohlédla mu přímo do očí. ,,Tobě už nic nepomůže. Snad jen ...“ a usedla na rakev. ,,Co no tak mluv." Naléhal Mirl. ,,Ne. To nejde." Odpověděla a sklopila hlavu. ,,Ale Ano. Řekni mi to. Chci žít." Smutně na něj pohlédla, se smrtí v očích. ,,Mirle, abys mohl žít musíš zahynout. Musela bych z tebe udělat svého sluhu. Rozumíš? Musela bych tě změnit!" Zvedla se z rakve. Šla k němu a dívala se mu do očí. Byl nesmířený s tím, že by umřel. Mirl nechtěl NIKDY zemřít. Vyčetla to z jeho očí. Vrátila se k rakvi. Zůstala k němu otočená zády. „Ještě chvíli a je můj“ šeptla si sama pro sebe. Mirl k ní zezadu přistoupil. Poklekl. Cítil k ní obdiv i snad možná něco víc. „A proč by ne“ pomyslel. „Budu sloužit ďáblu a ten mi dá věčný život“. Otočila se, hlavu měla skloněnou a dívala se na něj. Zvedla jej něžně za hlavu, aby se mu dívala do očí. Mirl slyšel, jak mu splašeně bije srdce a cítil jak se Jenni proniká do jeho mysli. ,,Udělej to, má paní“ vykřikl. Podívala se na něj. ,,Opravdu to chceš?" Zeptala se, protože nechápala co má udělat. ,,Vezmi si mojí krev." S úžasem na něj pohlédla. ,,To mohu. Ty jsi mi dnes v noci ochránil před vesničanem a já jsem trošku tvou dlužnicí.“ ,,To neříkej. Já chci, abych ti mohl sloužit“. ,,Ano! Rozumíš co s tebou bude?“ „Říkám, prosím ano."vyhrkl ze sebe Mirl. Otočila se zpět k rakvi. Vzala jeho ruku. Přiložila k ní temný krystal. Pevně a mocným hlasem začala odříkávat nejmocnější kouzlo svého života a než Mirl pochopil co dělá, bylo pozdě. Temnota pohltila Mirla. Mirl cítil, jak její ostré nehty prořízly kůži jeho krku. Bylo to stejné, jako kdyby jej podřízla nožem. Hned ucítil, jak se krev dere z pod kůže ven. Jak stéká po jeho krku až na košili, jak špiní její skvostnou bělobu krásnou červení krve. ,,Výborně. Víš Mirle co teď jsi?" ,,Ano má Jenni, stávám se nejmocnějším z nemrtvých, upírem." zasípal. Mirl měl pravdu. Dobře to věděla. Už mu stejně nebylo pomoci, magický rituál se nedá zastavit. Naposledy si jej prohlédla, pak zaklonila jeho hlavu. Nejprve olízla krev která mu stékala po krku. Potom si našla jeho krční tepnu a zahryzla se do jeho krku v tom místě, kde byla tepna nejblíže k povrchu. A pak vysála zbytek jeho života. Pocítila zvláštní chuť cizího života. Tak sladká a krásná. Dřív než Mirl upadl do hlubokého nekonečného spánku, dokončila temný rituál a vdechla mu nový život. Když Jenni vysála poslední kapku jeho krve a otřela si krvavé stopy kolem úst, vrátila si svoji oblíbenou podobu. Opět měla krásné modré oči, krásné bílé zuby a roztomilý úsměv. Bylo už ráno. Položila Mirla do rakve, ve které většinou už bude spát. Pak odešla. Vrátila se až po setmění. Kolem rakve, ve které Mirl ležel, rozsvítila nové svíce a celého jej zasypala rudými květy Morwinu. Květy stejně rudými, jako bude krev, kterou bude brát jejím nepřátelům. Mirl se probral. Pohlédl na svou paní s úctou a láskou jakou nikdy k nikomu nepocítil. Ano, věděl, že jen ji vždy bude milovat celým svým upířím srdcem. Ale to je již jiný příběh.

-Sev-