Kernul

 

   Šeřilo se. Ozbrojená postava oděná v bílé tunice inkvizičního žoldáka se kradmo plížila k blízkému lesu Pod štítovými horami. „Mám svůj šťastný den, byl jsem vybrán na průzkum. Musím najít sídlo těch čarodějnic“ říkal si stále dokola. „Tentokrát je dostanu. Neuniknou mi, jako že se Kernul jmenuji.“Přísahal sám sobě. Tiše našlapoval na spadané listí. Nikdo by se nedokázal v neznámém terénu pohybovat tak rychle a tiše jako on. Byl nejlepší. Nejlepší ze všech a rada svaté inkvizice to věděla. Pomalu se blížil k mýtině, kde zahlédl malé světlo.Byl to táborový oheň, jehož odraz mu tancoval po obličeji.Zaslechl nepřirozený zvuk.Rychle se skryl za první mohutnější strom. „Viděli mě? Snad ne, ale co když ano?“ Myšlenky se mu honily hlavou a bylo jich čím dál víc. Hlídka skřetů u ohně se otočila. Co zmůže jeho dovednost skrýt se, když ďábelští skřeti vidí ve tmě i mezi stromy. Věděli o něm, už o tom nebylo pochyb. Z přemýšlení jej násilně vytrhl řezavý zvuk střely z kuše. Šipka odštípla kůru stromu o který se opíral.Tasil meč.Bylo jich však mnoho, a tak se raději dal na ústup.Rozběhl se. Slyšel za sebou dusot desítek nohou, což jej přimělo zrychlit.Zvlhlé listí mu klouzalo pod nohama, dvakrát zakopl ale nikdy neztratil rovnováhu. Nebyl čas na žádné hrubé chyby. Kličkoval mezi stromy a probíhal houštinami. Když si byl po nějaké době jistý, že je ho skřeti ztratili, začal se pohybovat pomaleji a opatrněji.Znenadání před sebou uviděl menší žitné políčko se srubem a stájí.„Možná je to sídlo těch čarodějek“ pomyslel si. Opět za sebou uslyšel hrdelní ryv skřetů, kteří našli jeho stopu.Rozběhl se ke srubu ve snaze se skrýt v žitném políčku okolo stáje.Naneštěstí však bylo žito malé a tudíž jako úkryt nevyhovující.Běžel tedy dál ke stáji. Letěl jak vítr.Ozvalo se za ním zavití.Vlčí jezdci přijížděli z boku k němu.Zrychlení běhu, přestal vnímat. Neviděl,neslyšel, necítil co se děje kolem něj. Jen stáj, deset metrů, pět, čtyři, tři.. ,,Uááááá." Zakopl o krtinec. Rychlost jeho běhu jím mrštila, až na zeď stáje.Narazil obličejem přímo do prkenné zdi. Cítil jak mu po tváři stékají pramínky krve.S velkým vypětím se začal platit ke dveřím stáje.Bylo odemčeno.Když byl vevnitř, z posledních sil zavřel dveře a zastrčil závoru. Chabá ochrana, ale aspoň něco. Poklekl ke žlabu s vodou pro koně. Opláchnul se vodou a zašeptal pár slov modlitby k Boaršovi. Nesmím upadnout do bezvědomí. Rány na dveře. Sebral zbytky svých sil. Došel k prvnímu koni. „Dobře stavěný ryzák, sic jen ze stájovou ohlávkou, ale bude to muset stačit.“ Zamumlal si pro sebe.Rána a praskání dřeva.Sáhnul po meči, ale nalezl jen prázdnou pochvu.Zbraň Ztratil zřejmě při pádu.Nebyl čas.Vyskočil na koně a zařval bolestí. Rány nabývaly na intenzitě. Skrz dveře prošla sekera.Pevně se chytl ohlávky a přikrčil. Ještě chvilku a vyrazí. Závora zasténala a praskla. Dveře se rozletěli a Kernul s řevem pobídl koně. Jako blesk proletěl mezi překvapenými skřety. Kůň se rozběhl jako o život.Pronásledovatelé, se ale rychle vzpamatovali. Zadrnčely tětivy kuší a ryzák zařičel bolestí. „Ti proklatí skřeti mi postřelili koně“ zaklel. „Nesmí mě dostat. Ne teď, když vím, kde sídlí“Mluvil sám k sobě, aby zůstal při smyslech.Rána na obličeji je mnohem vážnější, než si připouštěl.Běželi dlouho.Hnal koně tak zuřivě, dokud pod ním nepadl. Kernul přeletěl přes koně do mechu, kde ihned ztratil vědomí…. Když se probral, byla ještě tma.Nebo už zase tma?Rozhlédl se kolem. Tupá bolest mu pulsovala celým tělem.Zkusil vstát, ale ihned se skulil zpátky k zemi.Ostrá bolest v boku mu napovídala o zlomených žebrech.Rozesmál se. „Jsem dítě štěstěny!“ Zařval. „Čarodějnice!!! Stačí jen dojít pro posily. A jednou provždy s vámi skoncuji!- Kacíři!“. Přestal se smát.Se zaťatými zuby se za pomoci stromu vyškrábal na nohy.Byl hladový, vyčerpaný a jeho kůň byl mrtev. „Musím se vzpamatovat. Musím jít dál a splnit úkol.“Sebral všechny zbytky svých sil a začal se šourat od stromu ke stromu ven z lesa.Cesta byla mnohem namáhavější než očekával. Zlomené žebro bodalo při každém kroku i nádechu. Ale nepolevoval.Cesta se zdála být nekonečná, ale dokázal se dostat z lesa na starou kupeckou cestu.Zaslechl dusot koně. „Boraš mě neopustil a poslal mi pomoc, nebo jsou to skřeti?Ne, je to kůň.Skřeti na koních nejezdí.Mají z nich panickou hrůzu.Kdepak, to bude nějaký cestovatel, nebo hlídka!.Když budu mít štěstí. Musím to zkusit“zabručel si. Věděl, že jinak stěží dojde.Přikrčil se a čekal. Zajímal ho jen kůň a šance splnit úkol. Pak - ve svitu hvězd ji spatřil. Jela na koni a určitě to byla ona.Čarodějka. Ano vypadá jak „Marion“ nechtěně vykřikl. Byla tak blízko. Zapomněl na bolest.Teď měl šanci.Původně šel jen odhalit sídlo pekelných zplozenců, ovšem tohle?To předčilo jeho největší očekávání.Skočil. Ani nevnímal bolest v boku když zachytil její plášť. Teď dostanu jak koně, tak i tu čarodějnici.Pomyslel si. „Splním svůj úkol Jsem dítě štěstěny!“ zajásal nahlas. ,,Néé.“ Hlasitě vykřikla a vyškubla se mu a pobídla koně do sprintu. Její kůň však špatně došlápl a zavrávoral.Dívka spadla z koně. Chtěla se rozběhnout, ale asi se jí něco stalo při pádu s nohou.Zakřičela, když jí Kernulovy ruce prudce otočili.Otočil si jí obličejem k sobě. Překvapením málem přestal dýchat.Nebyla to Marion.Neznal ji.Byla však velmi krásná.A ty její oči..Někoho mu připomínala.Ale koho? Stále si nemohl vzpomenout. Dívka se mu chtěla vyškubnout, ale držel ji pevně.Díval se na ni.Dívka si všimla jeho zranění a využila situace.Kopla ho kolenem do boku a uvolnila se tak z jeho sevření.Kernul zavyl bolestí. „Ty děvko!“ Zařval na ni.Dívka vytáhla z pod tuniky malou knihu.Otevřela ji, když v tom ji Kernul ramenem srazil k zemi.Sedl jí na nohy a držel jí ruce. „Ty čarodějnice!Copak to máš za pěknou četbu?!Chvalozpěvy?Co?“Uštědřil jí ránu pěstí. „Už si na tebe vzpomínám, ty poběhlice.Ty znáš Marion, toho ďábla.Znáš ji, protože jsi jako ona!“ obořil se na mi. ,,Nikoho jménem Marion neznám!Pusťte mě." Zakřičela. ,,Co ode mě chcete? Nechte mě být. Nic jsem neudělala.“ Té poslední větě se Kernul v duchu zasmál. „Tak mi pověz, co děláš v noci sama v lese.“Nečekal odpověď.Jen se díval. Díval se a viděl v jejím vyraze jak ji obestřel strach. Měl z toho radost. ,,Ty znáš Marion.Vím to.Říkají ti Zuzana!“ Procedil mezi zuby. „Prosím, nech mě být Kernule.“ „Zná mé jméno, mohla by mě uhranout“ uvědomil si nahlas a dal jí políček a okřikl ji ,,Mlč. Ty běhno!“ Najednou se z lesa ozvalo zavití.Mezi stromy bylo vidět rudé oči. ,,Pomóóc!“ hlasitě vykřikla.Kernul jí okamžitě zakryl ústa rukou. Kousla jej, ale Kernul nezaváhal. Rukou jí přitlačil k zemi a druhou sáhl k pasu. Vytáhl dýku. Zvedl ji nad hlavu a chystal se bodnout. Ostří se zablesklo, když po něm přejelo světlo hvězd. ,,Pust jí. Okamžitě jí nech.“ ozvalo se zpoza stromů ,,Nikdy.“ Špitl si tiše, skoro jen tak pro sebe a bodl ji do břicha.Ucítil, jak dýka pronikla kůží až po rukojeť.Zuzana nevydala ani hlásku. Jen vytřeštila oči a bezmocně se dívala na vražednou zbraň, která jí trčela z břicha . „Pozdě čerodějnice“ pomyslel si a cítil její teplou krev na své ruce. Pak zadrnčela tětiva a štěstí jej opustilo. S němým úžasem sledoval zkrvavený hrot šípu, jenž mu čněl z krku.V posledním okamžiku spatřil jak ďábel s lukem vystupuje zpoza stromu a jde k němu … .pak zemřel. .Sesunul se na Zuzanu, která ještě stihla se skelným pohledem tiše promluvit. „Marion.“Usmála se.. S výkřikem si vytáhla dýku z břicha. Ztrácela vědomí, ruka ji pomalu klesala. Jejich krev se smísila v jedinou kaluž….

-Sev-